Tento malý psík pochází z Belgie, kde ho často chovali lodníci, aby na lodích chytal myši a krysy. Do poloviny 19. Století byl v Belgii také často držen jako hlídací pes měšťanských domů a byl psem malých řemeslníků. Slovo šiperka je překládáno jako malý lodník, nebo také malý ovčák. Někteří odborníci spojují původ šperků s belgickými ovčáky groenendaely. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že dřívější šiperkové byli větší než dnešní forma. Především v Anglii z tehdy spíše středního psa stvořili malého elegantního trpasličího psa. Angličané rovněž nedodržovali jedinou přípustnou černou barvu. Tak šiperka pozbyl některé své ovčácké znaky, tělesný formát se z obdélníkového stal čtvercový a zaúhlení pánevních končetin strmější, než u ovčáckého psa. Hlava má zřetelně vyznačený stop. Naproti tomu oči mají být relativně malé a oválné jako u ovčáků, v žádném případě kulaté a vystouplé, jako u mopse. Za zmínku také stojí dávno vyhynulé plemeno Leuvenaar, které bylo popisováno jako středně velký černý ovčák se vzpřímenýma ušima a chybějícím ocasem. Tento pes byl oblíbeným společníkem formanů. Několik kynologů je toho mínění, že z velkých psů leuvenaar vznikl groenendael, z malých pochází šiperka. Za zmínku také stojí dávno vyhynulé plemeno Leuvenaar, které bylo popisováno jako středně velký černý ovčák se vzpřímenýma ušima a chybějícím ocasem. Tento pes byl oblíbeným společníkem formanů. Několik kynologů je toho mínění, že z velkých psů leuvenaar vznikl groenendael, z malých pochází šiperka.

CH.F.Crousse z Bruselu, jeden z nejvýznamnějších chovatelů šiperky, dal následující popis plemene: „ Tito psi jsou věrní, vždy pozorní a spolehliví hlídači, láskyplní k ženám a dětem. Je velmi inteligentní a čistotný. Má mimořádnou lásku ke koním a hledá často jejich společnost. Psi dosáhnou své vyspělosti teprve během svého druhého roku života, feny jsou menší a jemnější. Přední část trupu je silná a hluboká, vzadu lehší a trochu protažená. Srst je vždy černá a trochu delší, než u krátkosrstých psů; vytváří hřívu pod krkem, zkracuje se na zadní části těla, na stehnech vytváří krátké praporce. Jeden z nejdůležitějších příznivců tohoto plemene na přelomu 19. A 20. Století, Lous van der Snickt, charakterizuje šiperku vr. 1882 jako uhelnatě černého ďábla bez koňského kopyta a ocasu, opravdový mor pro myši, krysy, krtky a podobnou havěť, neúnavný hlídač, který se ve dne v noci stále pohybuje a neujde mu nic, co se děje v domě a jeho okolí. Jako dobrý stájový pes a velký přítel koní je znamenitým jezdcem, je nadšen, když může sedet na křbetě koně. Šiperka není jen hlídacím psem, ale také vždy dobře naladěným kamarádem, též výborný lovecký pes pro lov králíků.

Dříve byl ocas šperkům kupírován, někteří se však již rodili bez ocasu. K vysvětlení toho, proč se stala bezocasot šiperky důležitým znakem, složí několik legend. Jedna říká, že dva ševci cechu Crispijnů se pravidelně zúčastňovali se svými psy nedělních výstav šperků. Oba psi měli zatím úplně obyčejné měděné obojky. Jedné neděle se objevil pes jednoho ševce s pěkným zdobenám obojkem, nato druhý švec opatřil svého psa ještě krásnějším, umělecky zhotoveným obojkem. To přimělo prvního ševce k tomu, že nechal zhotovit obojek se stříbrným kováním. To druhého ševce rozčílilo, protože neměl prostředky, aby nechal svému psu vyrobit něco podobného. V zuřivosti chytil psa svého konkurenta a uříznul mu ocas. Bezocasý šiperka se všem náramně líbil a tak začali majitelé svým štěňatům kupírovat ocasy. Druhá legenda zní poněkud jinak. V r. 1690 se jedn švec náramně zlobil kvůli zlodějině sousedova psa, tak ho chytil a uštípl mu ocas. Přátelům šiperky se pes bez ocasu líbil mnohem víc, a tak zkrátili i svým psům jejich dlouhé ocasy.

Šiperka byl v Belgii hojně rozšířen mezi sedláky a řemeslníky, také ve stájích poblíž kanálů. Odtud se dostal k lodníkům nejen na kanálech, ale i na nákladní lodě. Využíván byl jako pes hlídcí a především výborný lovec myší a krys. V 17. Století byl šiperka maskotem Crispijnského cechu řemeslníků, do kterého spadali především ševci v Bruselu. Členové cechu se scházeli v  neděli na „Grote Plaats“ v Bruselu k soutěži, která se nekonala za účelem vyhodnocení nejlepšího psa, ale nejhezčího objku! Šiperka byl zároveň prvním psím plemenem, pro které byla zorganizována speciální výstava. Moda se ale mění a koncem 19. Století byl šiperka téměř na vyhynutí. Důvod pro úpadek belgického chovu šperků vidí J.J.Ormiston v tom, že Američané koupili nejlepší psy v  Belgii, zatímco Belgičané měli spíše zálibu pro foxteriéry a mopslíky. V r. 1885 viděla královna Henriette, manželka belgického krále Leopolda II., na výstavě v Bruselu psa „Blacka“. Velmi se jí zalíbil a psa koupila. Když potom roku 1888 hraběnka z Flander obdržela psa „Pitcha“, stali se šperkové dvorními psy. Mezi nejvýznamnější chovatele té doby patřil Ch.F.Crousse, majitel chovatelské stanice „Exter“. Jeho pes Frans byl považován za vzor šperků a sloužil jako model pro první standard. Frans byl očividně veliký, jak vidíme z obrazů z r. 1889. Především je zdůrazněno, že má správný nůžkový skus. V roce 1888 byl zřízen klub šperků a plemeno začalo narůstat v popularitě. V roce 1930 propůjči l belgický král klubu titul „Královský klub šperků“. První světová válka zasadila chovu psů velkou ránu. Přestože zůstaly nejdůležitější chovné linie, muselo být do chovu začleněno mnoho psů neznámého původu. Po válce znovu ožil chov psů a v r. 1930 byla uspořádána klubová výstava, na kterou byl přihlášen rekordní počet 81 šiperků. Druhá světová válka však chov naprosto zpustošila. Po válcezůstalinom tři chovatelé vyšší úrovně – D. Prevot (CHS „de la Cordonnerie“), L. van der Snickt (CHS „de l´Espérance“) a Verbanck (CHS „de Royghem“). K tomu můžeme přidat několik chovatelů, kteří docílili jeden nebo dva vrhy. Po válce též zasáhl Belgii „pudlí boom“, chovatelé šperků měli problémy s prodejem štěňat . O to, aby plemeno zcela nevymřelo, se zasloužily především kluby šperků v Anglii a Americe.